Ako šiel čas s OEZ
Ako šiel čas s OEZ
V druhom dieli našho špeciálu k výročiu 80 rokov od založenia firmy OEZ sme si pre Vás pripravili pár spomienok bývalých zamestnancov…
Začneme zaujímavosťou. Viete, že veľkými zmenami spoločnosť prešla najmä v 50. a 60. rokoch, kedy bol budovaný terazší areál a nové výrobné haly? Súčasne s výstavbou nového závodu a postupným rozširováním výrobního programu bolo rozhodnuté o otvorenie strediska pracovného dorstu. V školskom roku 1951-1952 boli priestory bývalého závodu na Ústeckej ulici upravené pre odbornú výuku 75 učňov v odboroch nástrojár, elektromontér, sústružník a zámočník. Do roku 1958 sa podarilo získať ďalšie priestory pre dielne a tým zvýšiť úroveň výuky.
OEZ v 50. a 60. rokoch
Spomienky bývalých zamestnancov na prelomové roky
Miroslav Hermann
„OEZ je moje osudová firma a zásadně ovlivnil celý můj život. V Letohradě jsem se v 50. letech vyučil, před vojnou i po vojně jsem tam pracoval.“
Pan Miroslav Hermann pôsobil v dielni ističov vyšších prúdových hodnôt, kde s majstrom pánom Janom Hlavsou a kolegou Jindřichem Ryšavým vyvíjali cievky ističov J2MR. Na tieto prístroje potom nadviazali ističe J2U1. To všetko boli predchodcovia rad J2UX, BA či dnes už legendárnych Modeionov. OEZ ovplyvnil aj jeho súkromný život, pretože vo firme si našiel aj svoju životnú lásku. Spolu sú už bezmála 55 rokov.
V roku 1993 začal súkromne podnikať a od tej doby je Elektrokomplet verným zákazníkom OEZ. A pan Hermann verí, že to tak zostane aj naďalej. Elektrokomplet využívá celú škálu sortimentu od modulárnych prístrojov, cez poistkový program, kompaktné a vzduchové ističe až po rozvádzačové skrine.
Vladimír Jedlička
Dňa 4. 11. 1968 nastúpil pán Vladimír Jedlička do OEZ s diplomovou prácou „Rozbor zkratových proudů a funkce pojistky“ pod pazuchou. Poistky ho potom neopustili takmer po celý jeho profesný život. Začínal v skúšebni, kde teóriu prevádzal do praxe a všetky závery z diplomovky skutočne ožili.
Pan Jedlička spomína, že „zkušebáci“ boli neskutočná partia. „O dobrou náladu bylo vždy postaráno a přispíval k ní i Václav Faltus, který si tam brousil své imitátorské umění. Partou jsme byli i po práci, kdy jsme v létě pravidelně pořádali posezení, které trvalo i více dní. A to nemluvím o řadě svateb kolegů, které jsme obveselili.“
Po odchode šéfa skúšobne pána Suchomela ho vystriedal na jeho mieste, kde ostal ďalších sedem rokov. Potom bol preradený na miesto riaditeľa Isolitov. „V tehdejším vedení OEZ bylo rozhodnuto využít lisovnu v Jablonném nad Orlicí i pro povinnou výrobu spotřebního zboží, a to výrobou modelů letadel. Do začátku to byl krutý úkol, protože Isolit přece nebude vyrábět hračky! Neskutečně mi pomohl Olda Chládek – modelářský nadšenec. Zajistil a s ostatními kolegy v Isolitu rozpracovali podklady pro výrobu modelu MIG 21. Mistrovské dílo předvedli nástrojáři. Model byl proveden v takové kvalitě, že si ho všimli modeláři ve světě a byl prezentován v odborných časopisech. Raritou se stal druhý model, SU 25. Podařilo se jej tajně proměřit na pardubickém letišti. Těsně před uvedením na trh se zjistilo, že jde o utajovaný letoun. Po složitém vyjednávání s úřady prošel a všichni jsme si oddechli. Třetí model se už díky privatizaci Isolitu realizace nedočkal.“
Počiatkom 90. rokov boli v OEZ zriadené tri marketingové útvary – velké ističe, malé ističe a poistky. To bol Vladimír Jedlička zas späť v OEZ, čo bolo podľa neho šťastné riešenie. Dostal dôveru nového vedenia, ktorá viedla k prakticky úplnej obnove sortimentu na vysokej úrovni. V oblasti poistek potom prišlo k rozšíreniu sortimentu o poistkové odpínače a lišty. Vzhľadom k vysokej technickej úrovni poistkového sortimentu bol prijatý, ako prvý „z východu“, do pracovnej skupiny pre tvorbu mezinárodných IEC noriem pre poistkové systémy. Pan Jedlička dodává: „To vše jen díky vynikajícím konstruktérům, „zkušebákům“ a technologům, o které jsem se mohl po celou dobu opírat.„
Jaroslava Ryšavá, rodená Hybnerová, nastúpila do trojročného učebného odboru – sústružníčka - v roku 1956. Prvé dva roky mala praxi v dielňach, tretí rok už na praxi dochádzala do OEZ. Jej cesta vo firme začala na JÚS (jednoúčelové stroje). Vyučila sa v roku 1959 a v JÚS ostala až do materskej dovolenky, na ktorú nastúpila v roku 1962. V roku 1966 sa vrátila späť do OEZ na montáž ističov, kde ističe montovala a nastavovala. V roku 1971 odišla do invalidného dôchodku. V OEZ pracovala 13 rokov.
Jej manžel, Vilém Ryšavý, sa vyučil strojným zámočníkom v Letohrade a do OEZ nastúpil po vojne v januári 1959. Začal pracovať v JÚS, kde sa zoznámil s svojou ženou, pani Jaroslavou. Svadba prebehla 29. 4. 1961 v Králíkách za účasti všetkých spolupracovníkov a priateľov. Manželia dostali byt od fabriky v Letohrade, v bývalej útulni na Komenského ulici. Pan Ryšavý ostal v JÚS až do dôchodku, do roku 1998. Celú dobu pracoval pri jednom ponku.
